Pepa Rubáš - všechny moje stránky

Poprvé v tomto roce jsem se díval na celý fotbalový zápas a takovou chybu zase dlouho opakovat nebudu. Dojmy z kvalifikačního utkání na mistrovství světa Česká republika vs. Itálie mohu shrnout do symbolické jedenáctky bodů, tak jak jsem si je v průběhu večera zapsal.

Oněmělý, negramotný,

slova ztěžkla pod tíhou tmy.

Jen něžný podpis ze tří křížků

Ti píši ústy do podbřišku. 

 Směřování českého badmintonu
mi není lhostejné, proto jsem si dovolil
k jeho lepší organizaci sestavit
deset zásadních – obecných, nikoliv podrobně rozpracovaných – bodů.

V obleku na jednáních, při čtení knížky v křesle a dokonce možná i při sexu – snad při všem vypadám lépe než při badmintonu. Už při rozcvičení ze mě crčí pot, na kurtu jsem brzy červený jako střed japonské vlajky a během hry se to všechno jenom zhoršuje.

Rád bych se pohyboval ladně jako Šulin – to není porno, ale přezdívka Jana Fröhlicha, desetinásobného mistra republiky ve dvouhře – a potil se v objemu dvě kapky na zápas ve stylu Rogera Federera, který již jako mlaďoch udělal skvělé životní rozhodnutí, když dal přednost tenisu před badmintonem, se který rovněž koketoval. 

Zdravý člověk má tisíc přání, nemocný jen jedno. Zatím se mi úplně nesplnilo, ale po jedné opraci ucha a pěti dnech v nemocnici jsem doma. Už jsem se v životě cítil i lépe, nicméně snad to nebude trvat dlouho a vrátím se opět naplno do života tisíce splněných přání.

Když jsme na gymnáziu v hodině angličtině měli konverzaci na téma „jakou superschopnost bych chtěl být“, vedle všech těch neviditelností, létání, čtení myšlenek nebo nesmrtelností byla má touha po slyšení nejobyčejnější.

Jasně, žádná kulervoucí tragédie a nejhorší případ v dějinách medicíny, jsou na světě horší věci – a koneckonců i těch mých 80% ztráty sluchu se ještě může zhoršit – ale přeci jen bych byl ještě o něco šťastnější, kdybych slyšel lépe. Kde je šance, je i naděje. Tento týden jdu na další operaci ucha, celkově už pátou.

Bylo by vhodné napsat něco k hodnocení sezóny, ale nevím, jestli se tomu v mém případě dá říkat sezóna. Zkrátka od září do dubna jsem odehrál šest turnajů, pár extraligových zápasů a do toho občas trénoval.

Tímto děkuji svému mladšímu já, které dělalo opakované dřepy se 180kg na ramenou, běhalo tréninkové půlmaratóny a opakované rychlostní úseky, pracovalo na úderové i pohybové technice a herní taktice, letos jsem si jen pochutnával na sladkých koláčích dřívější tvrdé práce – šest turnajů, čtyři výhry, do republiky neporažení, potom dvakrát prohra s pozdějšími vítězi, první místo na konečném žebříčku, bronz z extraligy. 

 Slova Ti beru z úst. A než 

ve tmě, tichu, bez hnutí,

ještě se mnou zůstaneš,  

Ještě než se pustíme do badmintonu, začněme prostými fakty: Mám ztrátu sluchu kolem 80%, takže slyším jen na těch zbývajících dvacet. To není mnoho. Zkuste si nacpat do uší špunty a navrch si na ně dejte dokonale těsnící sluchátka – asi tolik toho na kurtu (ne)slyším. Jasně, je to hendikep, ale občas přináší výhody, které vy, slyšící, nikdy nepoznáte.

Tak třeba hned na začátku zápasu mám osobní volno, zatímco Jarda – náš „hrající zkoušeč míčků“ – mlátí do slepic a dohaduje se se soupeřem, neboť na komunikaci ohledně korekce rychlosti opeřeného nesmyslu přes celou délku kurtu si opravdu netroufám.

Tma se mi vkradla do bytu,

ta strachů plná sběrna. 

Bez povolení k pobytu,

jen nočním bohům věrná.

Utichly kroky na ambitu.

Osud je s lidmi herna.

K výstřelu pušku nabitu,

a to je mince berná.

Oči má temné, z grafitu.

Kdo s koho? Chvíle perná…

Policie? Držím, mám ji tu!

Zavřete ji až zčerná!  

Včera jsem si udělal výlet za badmintonem. V Hradci Králové se současně konala baráž o extraligu a mistrovství republiky do třinácti let. V jedné hale téměř špičkový československý badminton – hrál zde medailista z mistrovství České republiky, ale také mistr Slovenska – a o pár set metrů dál naši nejlepší nejmladší.

Semifinále fotbalové Ligy mistrů. Dortmund hraje v Madridu. Mladému německému týmu „levných a bezejmenných“ pod vedením trenéra  Jürgena Kloppa nejde nefandit. 

Klub z průmyslového Porúří samotný má poměrně zajímavý osud, který v sobě dokonale otiskl pečeť celého regionu – hluboko pod povrch a po čase zase zpátky na vzduch a výsluní, nahoru a dolů stejně jako se zde kdysi fáralo do úhelných dolů. 

Klopp, mimochodem loni a předloni německý trenér roku (krásně německy Fußballtrainer des Jahres), totiž na otázku, co musí mít hráč, aby hrál za Dortmund, odpověděl asi tak, že především talent, ale na druhou stranu je celý tým osmkrát, devětkrát v týdnu pohromadě a mít v týmu nějakého idiota, jen proto, že umí dobře kopat do balónu, by bylo poměrně otravné. A dále vyzdvihuje vlastnosti jako přátelskost, zdvořilost nebo smysl pro humor.

Talent, klar. Aber wir sind in der Woche acht-, neunmal zusammen, auf relativ engem Raum, und da einen Vollidioten dabeizuhaben, nur weil er ein bisschen besser kicken kann, halte ich für total lästig. Wir sind eine homogene Truppe. Haben nicht wahnsinnig viele Leute dabei, die nebenher Expressionisten sammeln, bei uns sind alle ähnlich gestrickt. Das ist eine gute Basis. Und dann verhält man sich eben so, wie es sein muss: Man ist freundlich, man ist nett, man ist höflich. Auch mal flapsig. Witzig.

To je mi zkrátka – i zdlouha – sympatičtější než o přestávkách měněné účesy Cristiana Ronalda nebo excentrické chování Josého Mourinha na straně madridských.   

Zima není Tvoje vina,

jaro je však kouzlo Tvé.

Ruce k díkům „za vše“ spínám

jako ten, kdo miluje.

Protože se sex dostal i do desatera – a to minimálně dvakrát – není důvod se stydět a zkusit si ho nanečisto. A v trochu modernějších, ne snad citátech, ale větách a souvětích. 

Líbí se mi, jak v Praze dbají na historické tradice a genderové vyvážení i v drobných a zdánlivě nevýznamných detailech. 

V ulici Ve Smečkách byl postaven v roce 1931 spolkový dům Ženského klubu českého, když projekt zdarma připravila první česká inženýrka architektka Milada Petříková-Pavlíková, a stavba samotná byla financována částečně ze sbírek mezi českými ženami; sál domu dnes využívá divadlo Činoherního klubu.

Dnes je tatáž ulice známá spíše pro jiné „ženské kluby“, jejichž provoz je pro změnu financován především ze sbírek mužských. 

V pátek večer v Plzni poprchávalo. Před stadionem hlučící mumraj jako to nebe podmračených tváří, zhořklá vůně piva a šklebících se klobás, sem tam zostřila atmosféru jadrná nadávka. V hale ještě tleskali a hošiděkovali zlínští fanoušci. Šestý zápas plzeňským nevyšel, vedli sice 1:0, ale potom dostali dva rychlé góly a už se do zápasu nedostali. Vypadalo to, že je opět všechno nenávratně v prdeli, že ten titul Škodovce prostě není souzen.

Třikrát sestoupila, třikrát se do nejvyšší soutěži vrátila, ale titul Škodovka – mimochodem, název se měnil jedenáctkrát – ještě nikdy nezískala, a to patří mezi tradiční ligové kluby; založena byla už v roce 1929.

Uklízím Měsíc, marnou podobiznu,

ztemnělým nebem prázdně ční háček.

Je čas jít spát, veslem moře říznu,

odjíždím na ostrov ztracených hraček. 

Co nepřišlo mi nikdy fér,

když je pátek podvečer,

šance nejsou totiž rovné,

kdo je „Bi“ má dvojnásobné.

Zapomeňte na olympijské medaile, světové rekordy nebo předběhnutí Usaina Bolta s rukama v kapsách. Tento článek je určen jako doporučení těm, kteří se nechtějí moc zpotit, ale zároveň chtějí na sociálních sítích vystavit pár fotek s medailemi, zamachrovat mezi kamarády a tak nějak mít pocit, že jsou prostě dobří; alespoň ve sportu.

Především je třeba vybrat vhodný sport. Nějaký olympijský, ve světě populární, ale zároveň s mizivou domácí konkurencí. Pokud jste si vybrali badminton, vybrali jste si naprosto správně.

 Vymalováno...

  
Kdyby mi někdo v žákovské kategorii řekl, že budu hrát nejméně deset let debla s Jardou Sobotou, velmi pravděpodobně bych s badmintonem okamžitě skončil. Sobota pro mě byla nejneoblíbenějším dnem v týdnu, utrpení se násobně zvětšovalo, pokud se hrál nějaký krajský turnaj a já jako vždy na závěr svého putování singlovým pavoukem vyfasoval o tři roky staršího a o hlavu vyššího Sobotu, který mě ve dvou setech zmastil a po zbytek turnaje bohužel neignoroval.

Aniž bych tehdy tušil, že existuje slovo "šikana", zažíval jsem ji každý turnaj. Pro doubravecké  borečky v čele se Sobotou jsem byl ideální cíl: mladší, snaživý a individuální introvert, který stokrát přišel na plac a stokrát odešel poražen. Navíc jsem hrál v podivné pletené vestičce a na zápasy se posilňoval ovesnou kaší, což, uznávám, byla trochu palba do vlastních řad.

Tenhle článek o českém badecu nebude taková řachanda jako ty předchozí, ale bude důležitější. Nechci tady sehrávat nějakou moralitku nebo kázat o mravech a vychování, ale od dětství trpím až zbytnělým pocitem spravedlnosti – a ten prostě musí ven. Hrát podle pravidel fair-play mi totiž připadá důležitější než vyhrát. A když vidím slovy Mirka Dušína hru nečestnou a nesportovní, nejradši bych takového dovedu párkrát nafáral ze tří metrů do zadní části těla.

A bohužel jsem viděl drobné nebo větší ořízky, podrázky nebo levárničky na kurtech i mimo ně častěji, než bych si přál.