Moje stránky

„Od 16:00 je soutěž fotografů ve smečování.  Půjdete?“ ptala se mě ráno Suzie, když mi dávala modrou vestičku pro fotografy. Slyšel to William Kings, šéf mediálního centra, začal se smát a vysvětlovat jí, že to nejde, neboť jsem profesionální hráč a všechny bych drtivě porazil; sám bych to neřekl lépe.

„Nepřijdete, že ne,“ zeptal se ale pro jistotu. Slíbil jsem mu, že nepřijdu. Ale ne kvůli jim, kvůli sobě. Větší trapas, než kdybych jako „profesionální hráč“ prohrál s fotografy, si neumím představit – kdo ví, co se v těch všech Asiatech, co tu fotí, skrývá za podivné badmintonové existence.

Na centrálním kurtu jsme včera hráli v 11:00 my, dnes Taufik Hidayat. Olympijský vítěz, mistr světa, legenda. Vedle mě sedící fotografka se ptá, kdo to je. Chválím jí za dobrý vtip a tlumeně se směji. Fotografka se naštvaně otáčí. Nakonec se ukáže, že fotí hlavně gymnastiku a badmintonu zbla nerozumí; já jsem na tom opačně.

Zatímco před námi běhá Taufik, zaškrtávám jí v programu hlavní hvězdy dne. Je nadšená a zve mě na nějaké gymnastické závody v Manchesteru.

Hala je obrovská. Taková Sazka Arena bez horního ochozu. Je tu pět kurtů. Pět obsazených kurtů, za každým jedna reprezentace, jejíž hráči se na kurtu střídají. Přemýšlíme, jakou reprezentaci vytlačit? Čínu? Koreu? Dánsko? 

Jsme s Jardou jen dva, a to je na vytlačení málo. Naštěstí od 10:00 do 11:00 je tzv. lůzrhodinka. Hráči hrající kvalifikaci mají možnost se rozehrát, nikdo jiný než kvalifikanti na kurtu být nesmí. To je naše šance, mezi lůzry jsme jako doma!

Cesta z birminghamského letiště. Petr Koukal nás varuje, že na kurtu zažívají hráči našeho typu na podobných akcích toto: Nejdřív se začnou usmívat lajnoví rozhodčí. Potom si začnou na náš kurt diváci ukazovat. A nakonec – a to už je skutečné peklo – začnou těm chudinám fandit. Projde si tím prý každý, takový křest nováčků. 

Na to, že mu potvrdili účast v kvalifikaci o dva dny později než nám, má docela dost sebevědomí, smíšek jeden.

Tři výchozí informace důležité pro tento článek: V Birminghamu jsou dvě hodiny v noci. V hotelovém foyeru, odkud píši, sedím už sám. Jsem právě na 100. All England Badminton Championships, největším badmintonovém turnaji světa.

Dvě hodiny v noci a hotelová samota měly naznačit, že se tak trochu okrádám o sny. Účastí na All England si naopak sny plním. Zahrát si na turnaji, kde startují nejlepší světoví hráči, je navíc i sen splněný.

Dnes odlétám na 100. All England Badminton Championships. Badmintonová událost roku. Nejslavnější turnaj světa, navíc slavící stý ročník. Červený koberec pod každý krok, šampaňské pod okraj každé sklenky – nejlepší hráči světa se sjíždí do Birminghamu.

Závěr poslední věty bych rád ještě upřesnil. Správně by měla znít: Nejlepší hráči světa – a my – se sjíždí do Birminghamu. Jestli začínáte tušit, tušíte správně.

Olympiáda skončila a jaro začíná. Po zimě se mi stýskat nikdy nebude, po olympiádě ano, především po komentáři curlingu Karla Kubešky. Čtyři roky. Do dalších olympijských her.

Kromě stavění sněhuláka na čas, opatrné jízdě na sáňkách a popíjení svařáku, nemám, co bych činovníkům Českého olympijského výboru nabídnul. O to pečlivěji sleduji olympijské dění z povzdálí. Co se mi na hrách líbilo?

Až se zítra probudím, bude mi o rok víc. Prvního března slavím už dvacet sedm let narozeniny. Loňskou výzvu ve smyslu „posílejte mi peníze, gratulace příště“ jste pochopili naprosto přesně. Nyní mám peněz již dost a k narozeninám přijímám – budete-li chtít – jen gratulace. Buď přímo zde, na Kajmanských ostrovech, nebo emailem, prostřednictvím vzkazů na facebooku, pod tímto článkem apod. Také nehmotným darům se nebráním. Kdo už mě obdaroval?