Jdi na obsah Jdi na menu
 


Turnaj 17. listopadu

9. 11. 2008

Dobré vítězství je vybojované, lepší týmové a vůbec nejlepší je to, o kterém nevíte.

V pátek „v deset deset“ (či přesněji ve 22.10) mi Segy zavolal, že Tomáš Krajča nedorazí a tak si mám zabalit věci a druhý den v osm se hlásit na place.

Rozkaz je rozkaz, takže jsem zrušil víkendové plány duševního až téměř intelektuálního charakteru a připravil se na honění opeřeného hada, čemuž budou rozumět čtenáři Clivea Cusslera a Paula Kemprecose, znalci aztécké mytologie a hlavně fanoušci Cimrmanovi hry Afrika; všude zde se vyskytuje opeřený had.

Obrazek

Badmintonový opeřený had

Obvykle účast na turnaji plánuji s větším předstihem. Ale Turnaj 17. listopadu, akademický dýchánek hráčů, kteří mají stejně blízko k badmintonu jako k nevázané zábavě, je tak trochu jiný turnaj.

Jednak se hraje v družstvech (mými letošními spoluhráči byli Katka Chmelíčková a Jiří Poláček, tímto jim děkuji za spolupráci), ale hlavním cílem není vyhrát, ani zahrát si, ale užít si dva večírky – páteční welcome party a sobotní farewell party.

Snažil jsem se na kurtu netrávit příliš času, zápasy v rámci možností zkracovat a když mi Pavel Popilka nabídnul, že mě dle předchozí domluvy na nedělní finále vystřídá, neváhal jsem; takové zkrácení hry mi přišlo vhod.

Turnaj pro mě tedy končil s vědomím, že sobotní farewell party jsem dal farewell před půlnocí a družstvo, kde jsem hrál, se mezi šestnácti týmy prokousalo do finále.

Co se dělo dál tak znám už pouze z doslechu. Farewell party se po všech stránkách vydařila, ale ráno byla taková mlha, až se někteří ztratili a jiní o ní referovali v SMSkách svým přítelkyním – a já, aniž bych o tom věděl, jsem byl členem vítězného týmu.


PS: Nedá se nic dělat, výhra je výhra, a tak počtvrté od konce srpna, kdy mi začala sezóna, se mohu „radovat z vítězství“.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář