Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velká cena Kopřivnice

7. 12. 2008

Maminka se mě vždy po návratu z turnaje ptala „a je to dobrý nebo špatný výsledek“? Pochopitelně pro ní to byl vždy dobrý výsledek, protože jsem se vrátil živý a zdravý. 

Letošní Velká cena Kopřivnice pro mě byla tak trochu jiná, a to i přesto, že na svůj první výlet do Kopřivnice jsem se vypravil před deseti lety. Ale párkrát jsem za těch deset let chyběl, takže tohle byla má Velká cena č. 007.

V čem to bylo tentokrát jiné? Poprvé jsme (s Jardou Sobotou) jeli v sobotu ráno, poprvé jsem si lajznul jet na turnaj poté, co jsem strávil týden převážně v posteli a s priessnitzem na krku; jaký rozdíl oproti Jamesi Bondovi, který obvykle tráví dny v akci a noci s krásnou bondgirl na penisu.

Obrazek

Je zvláštní sledovat, jak věk hráčů na turnajích klesá. Kdysi jsem byl podprůměrný, později průměrný a dnes již bezpečně nadprůměrný; není bez zajímavosti, že herní kvalita tomuto bohužel ani trochu neodpovídá.

Když jsme tak seděli na tribuně, rozhlédl se Jarda po povětšinou juniorském okolí a prohlásil, že se diví, co tady sedmadvacetiletí a devětadvacetiletí ještě děláme. Ohradil jsem se, že mě ještě není sedmadvacet; co si to dědek myslí, já jsem ještě jura. A tobě, Jardo, koneckonců ještě také není devětadvacet, ne? Dneska ještě ne, ale zítra bude, odpověděl můj deblista a vyrazili jsme proti těm rozjíveným mládežníkům navázat další vítězný uzlík na šňůrku kopřivnických vítězství.

Abyste rozuměli – třikrát za sebou se nám podařilo v Kopřivnici zvítězit. Vzhledem k výše uvedenému jsme ale nečekali, že by se nám to podařilo počtvrté; já jsem měl chřipičku a Jarda nespecifikované zdravotní problémy, o kterých mi zakázal psát, protože jeden nikdy neví, třeba si to soupeři přečtou a zlovolně přizpůsobí taktiku na naše achillovy paty.

Úskalím prvních dvou kol jsme propluli prakticky bez nehody. Jarda mě jen občas nějakým neopatrným pohybem vyděsil a i mé sípání bylo ještě v normě.

Ve čtvrtfinále jsme odvraceli proti páru Marek Teller – Petr Hošek dva setboly a především ten druhý si budu dlouho pamatovat. Málokdy se mi stane, že mnou odehraný míček spadne přesně na spojnici deblové a zadní čáry, většinou ta mrcha dopadne o pár centimetrů vedle; na setbol se mi to stalo snad vůbec poprvé. Druhý set už jsme se do rizika nepouštěli, mířili raději „deset centimetrů dovnitř“, což byla taktika mnohem lepší. A nakonec i vítězná.

Nejtěžší zápas jsme ale sehráli vzápětí. Pořadatelé nás tlačili k sehrání semifinálového zápasu už v sobotu večer. Pochopitelně až po krátké pauze, ujišťovali nás. Vzhledem ke stavu, ve kterém jsem se nacházel, byla i pauza přes noc příliš krátká. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu – utkání s bratry Kopřivovými sehrajeme sice v neděli, ale v „předprogramu“, už od 8:45.

Samotný duel s Tomášem a Ondrou jsme začali bez lázně a vany. Vedli jsme, tuším, 3:1. Bohužel jsem se velmi nerozvážně nechal zatáhnout do dlouhé výměny, ve které jsme sice zvítězili, ale bylo Pyrrhovo vítězství. Další dramatické výměny sledovali bez dechu jak diváci, tak i já. Tomáš s Ondrou opět ukázali svůj smysl pro černý humor, když nás nechali dojít až do stavu 19:19 (první set) a 20:20 (druhý set). Ale dál už ne, prohra 19:21 a 20:22 – snad Jarda dostane k narozeninám i nějaký lepší dárek než tuto porážku.

PS: Maminko, třetí místo není dobrý, ale výborný výsledek. Myslím, že lepší umístění už bych asi nerozdýchal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář